Možná taky ne, ale popořadě. Odzvonilo na čtvrtou přestávku a tak jsem už pomalu dostával chuť na pravidelnou dávku nikotinu. Tyhle informace jsem předal dvěma svým kámošům a šlo se kouřit pod stříšku. Kouření­ plynulo celkem klidně, počínaje řečmi o rašpli, konče dohadování­m o výsledcích zápasů nhl. Ale v tom se ozvalo zaklepání na sklo, myslel jsem, že je to někdo ze třídy, otočí­m se, ale OUHA, stojí­ tam profesorka a hrozivě nám hubuje prstem. Potom si otevřela, řekla nám, ať to tí­pnem a jdem dovnitř. Tak sem si ještě naposled potáh a na radu profesorky cigaretu zahodil. Následodvalo výchovné kázání­ typu: ''Hele, jako klidně si kuř, ale dělej to ve svym volnym čase a ne ve škole prosimtě. Pak jdou okolo vás malý děti jakej z vás maj přiklad? – hele skoro maturanti kouřej, tak já to zkusim taky…''. Tak jsem si to vzal k srdci a paní­ profesorce slí­bil, že už se to nebude opakovat a mí­ dva spolupachatelé horlivě přikyvovali. A to je teprve začátek megadebilní­ho pátku. Jen doufám že se to nedozví­ paní­ R., jinak jsem dead :'(

Publikováno v Středa, 15.Únor 2006 v 21.37 a je uloženo v kategorii Třídní deník.